O nás

Psi v naší rodině byli vždycky, počínaje německýma ovčáka, přes pravé české voříšky. V roce 1984 jsem měla prvního vlastního psa Filipa, původně to měl být jezevčík, ale máma jezeva se asi zaběhla a byl z něj jezevčík s dlouhýma nohama. Pak k nám přibyl Brok, jezevčík, kterého nám jeden místní spoluobčan zastřelil, jelikož navštěvoval pravidelně jeho fenu. V roce 1996 jsme si dovezly Bobina, špice. Ještě ten rok Filip odešel za duhový most. Na podzim, aby nebylo Bobinovi  smutno, naši dovezli z burzy v Uherském Hradišti, Filipa, od holčičky, která ho nabízela zadarmo, do dobrých rukou. Filip je kříženec dalmatina s kokrem. Kluci byli nerozlučná útěkářská dvojka. Žádný plot jim nebyl svatý. Bobinův život byl pestrý, přes měsíční pobyt v asi dvacet kilometrů vzdálené vesnici, kam se zatoulal, spíš byl odveden bezdomovcem, přes vyhřezlé plotýnky. Trvalo asi rok než se opět postavil na nohy, domácí masáže, "zázračná alpa" a každodenní injekce na veterině, měly úspěch, a on byl za to vděčný, moc vděčný, že je s námi, a všechno mi svou láskou vrátil, když sem onemocněla já. V roce 2008, v dubnu, mu srdíčko přestávalo pracovat, a musely jsme jej nechat navždycky odejít.

V červenci 2006, jednou v noci, jsem na netu objevila inzerát a fotkyštěněte vlkodava, malý krásný plavý kluk, čtyřměsíční, kterého rodina z důvodu alergie prodávala. Pro mě láska na první pohled, hned ráno jsem volala, domluvila se s pánem a v sobotu nám malého Andyho dovezli. Do té doby pro mě byl Filip největší pes, kterého jsem viděla. Z auta vyskočilo štěně, pod kterým naši kluci prolízali.  Kendy (jak jsme mu začaly říkat) byl od malinka nemocný, ale těch pět let, které jsme spolu prožily, to byly nejkrásnější roky. Kendy byl  "Pan pes". Dny po tom co odešel za duhový most, byly nejhorší dny, horší jak ty strávené v nemocnicích. Ale díky Kendymu a vlkodavům máme tolik dobrých přátel. Když už jednou člověk vlkodava doma má, už ani žádnýho jinýho  pesa nemůže chtít. A tak jsme v březnu dovezly ne jednoho, ale hned dva vlkoušky z chovatelské stanice Really Irish, Edity a Petra Béresových.  A můžu říct, že to pořekadlo "Jeden vlkodav, smutný vlkodav", je pravda. S nima se člověk nudit nemůže a myslet na "blbosti a nemoci" už vůbec ne.